Metody sanace vlhkého zdiva II. díl - Vzduchoizolace

Jde o nejstarší metodu, založenou na odvádění vlhkosti z konstrukce stavby přirozeným nebo nuceným větráním. Princip této metody spočívá ve vytvoření prostoru s možností cirkulace vzduchu u konstrukcí zasažených vlhkostí.

Proudící vzduch odvádí vlhkost z konstrukce do ovzduší. Za tím účelem jsou stavby vybaveny soustavou vzduchových štol, kanálků a šachet, spojujících větraný prostor s vnějším prostředím. K vzduchovým systémům lze řadit také výkopy kolem obvodu stavby s následným vložením vzduchových kanálků, které mají odvádět vodní páry z přilehlého zdiva a tím je vysoušet. Pokud však není vložena do zdiva horizontální izolace, vzlínání zemní vlhkosti zdivem dále pokračuje.

U sanací vlhkého zdiva se vzduchové metody využívají hlavně u starších staveb, kdy již byly v minulosti použity. Jedná se většinou o obnovení porušených nebo zazděných vzduchových kanálů apod.

3 hlavní zásady pro použití přirozených vzduchových metod:

• nasávání vzduchu by mělo být v interiéru, výdech v exteriéru s co největším převýšením – doporučuje se např. využití starých komínových průduchů
• u suterénních kanálů je nutné dbát na jejich dostatečný průřez; důležité je zamezit zatékání vody do kanálu (aby vzduchový kanál nezpůsoboval další zavlhání objektu)
• odvětrávané zdivo pokud možno očistit, odstranit původní omítky (a eventuálně aplikovat sanační omítku), aby docházelo k co nejsnazšímu odvětrání vlhkosti

Nespornou výhodou vzduchových metod je jejich téměř neomezená životnost. Pokud se provádějí v rámci rekonstrukce celého objektu, jsou obvykle i finančně nepříliš nákladné. Zlepšují i výměnu vzduchu v interiéru.

Nevýhodou je pak jejich nižší účinnost oproti radikálnějším metodám.